Stal se důležitým hráčem juniorského týmu hokejové Sparty. Zatímco někteří z jeho tehdejších spoluhráčů patří dnes k dlouholetým oporám Sparty, Štefan Kutlák se vydal jiným směrem. Přes univerzitu, prodej knih i nejlepší bakalářskou práci se dostal do Microsoftu. Jakou zásluhu na tom má hokejová kabina a bez jakých návyků by to nebylo možné?
Jak vzpomínáte na svou hokejovou kariéru?
Jsem původem ze Slovenska, tam jsem také s hokejem začínal, konkrétně v Prievidzi a později na střední v dorostu a juniorce Dukly Trenčín. Mé kroky dál vedly do pražské Sparty, kde jsem začal hrát v osmnácti letech za juniorku. Měli jsme skvělý tým, ambiciózní, plný disciplinovaných kluků a trénoval nás bývalý hráč NHL David Volek. Spolu s tím jsem nastoupil na Vysokou školu ekonomickou v Praze, což tehdy nebylo nijak zvláštní, protože hned několik dalších spoluhráčů studovalo. Rodiče mě vedly k tomu, abych měl vedle hokeje na stejné úrovni i školu. V šestnácti letech jsem měl možnost jít hrát do zámoří, ale kvůli vzdělání a financím jsme se s rodiči dohodli, že raději zůstanu doma, aby mi zůstala i druhá možnost, což teď s odstupem času vnímám jako dobrý krok.
Spoluhráčů v tehdejším juniorském týmu Sparty ale studovalo více, je to tak?
Přesně tak, měli jsme spoluhráče, který je dneska doktor, jiný je zase právník, architekt, někteří se dostali do Forbesu. Na začátku jsem nevěřil, že by šel hokej na Spartě skloubit s některým z náročných oborů na vysoké škole. Měl jsem ale spoluhráče, kteří dokazovali, že to jde. Co jsem skončil s hokejem, tak jsem měl najednou tolik volného času, že jsem dokonce i na rok studoval paralelně ekonomku a medicínu.
Jak pokračovala vaše kariéra dál?
Po roce v juniorce jsem byl na přípravě v prvoligovém Berouně a snažil se propracovat do A-týmu Sparty. To se nakonec nepodařilo. Nemohl jsem se vrátit ani do juniorky, tak mi trenér domluvil místo ve druhé lize v Jablonci. Bydlel jsem a studoval ale v Praze, a tak mě v podstatě každý den vozil manažer do Jablonce na tréninky a zpátky, což znamenalo trávit přes dvě hodiny každý den v autě a časem to začalo být těžko slučitelné se školou. Sezonu jsem dokončil v Roudnici nad Labem a pak s hokejem na profesionální úrovni už dál nepokračoval. Jak říkával náš trenér Volek, druhá liga je začátek konce.
Co jste tedy dělal při studiu namísto hokeje?
Hned to první léto po hokejové sezoně jsem odletěl do Ameriky. Bylo to první moje léto po 16 letech, kdy jsem se nemusel s hokejovým týmem připravovat na novou sezonu, tak jsem ten čas chtěl využít konstruktivně, zlepšit se v angličtině, mít zahraniční pracovní zkušenost a vydělat si hezké peníze. Na pracovním veletrhu ve škole jsem potkal spolužačku z gymplu, která mi řekla o práci v Americe, kde její přítel loni vydělal 300 tisíc korun za léto. V té době to bylo pro studenta spoustu peněz, mladí kluci dostávali tehdy v první lize 10 tisíc za měsíc a tahle práce měla být jen na 12 týdnů. Když jsem potkal jejího přítele, tak jsem si řekl, jestli on dal 300, tak já dám ještě víc! Jednalo se o prodej vzdělávacích knih pro děti a studenty, až po CD se softwarem na přípravu pro SAT zkoušky na americké univerzity. Ta práce byla naprostá šílenost, nejtěžší práce, kterou jsem si asi v tu dobu mohl vybrat. Bylo to v roce 2010, těsně po skončení krize, a poslali nás prodávat do města Stockton. První tři týdny byly hodně náročné. Z Ameriky, která byla dětským snem, se místy stala noční můra. Byly dny, kdy jsem neprodal ani jednu knihu. Ze sportu jsem byl zvyklý se nevzdávat a bojovat dál. Postupně jsem se zlepšil natolik, že jsem léto zakončil jako nejlepší prvoročák z Čech a Slovenska. Zpětně to vnímám jako skvělou zkušenost, kde jsem potkal kamarády na celý život a zkusil si, jaké těžké je vydělávat peníze prací a ne sportem.
Co jste dělal po návratu do Česka?
Chtěl jsem po vzoru bývalého spoluhráče Davida Puny zkusit medicínu, takže vedle studia VŠE jsem se připravoval na zkoušky a dostal se. Dokončoval jsem bakaláře na ekonomce a do toho začal studovat medicínu. V létě jsem letěl znovu do Ameriky, protože jsem mohl za 12 týdnů opět vydělat na rok pražského života. Nejvíc mě bavilo prodávat knihy lékařům. Znali hodnotu vzdělání a měli rádi knihy, takže vždy hodně koupili. Mě motivovalo vidět, , jak honosným životem za mořem žijí. V Čechách byla ta realita ale úplně jiná.
Druhé léto jsme prodávali na východním pobřeží, ve Virginii. Vedl jsem tým pěti lidí. Zažili jsme hurikán i zemětřesení, bylo to dost náročné a ja už se těšil, jak po létě nastoupím na medicínu. Protože na ekonomce jsem psal bakalářku a byl v prvním semestru medicíny, spojil jsem obory a napsal práci Financování zdravotnictví na příkladu operací kyčelních kloubů. Práce se mi povedla, vedoucí ji nominovala do celostátní soutěže a já jsem ji nakonec i vyhrál. Získal jsem stipendium a nabídku práce z Ernst & Young. Moje kariéra medika tak trvala jen dva semestry.
Mluvil jste o jiné realitě směrem k českému zdravotnictví, jaké rozdíly jste viděl konkrétně?
V prvním ročníku na 1.LF UK jsem měl z vyučujících i toho prostředí úplně jinou emoci než z lékařů v Americe. Všichni tady mi přišli nešťastní a demotivovaní, i když to byly obrovské kapacity v oboru. Na anatomii nám rovnou řekli, ať si to rozmyslíme, že tady budeme dřít pět, šest let, pak budeme pět let dělat atestaci a u toho vydělávat třeba dvacet tisíc. A pak dostanete třeba padesát, pokud budete sloužit noční. Tohle nám řekli na první přednášce. Já v té době jezdil kabrioletem za vydělané peníze z prodeje knih. A pak člověk vidí o pět let starší studenty, jak skoro ve třiceti letech pořád bydlí u rodičů nebo na koleji. Kluk v páťáku medicíny, kterého jsem bral za génia, dělal brigádu v Tescu na pokladně. Žádná práce není ostuda, ale cítil jsem, že tohle asi nebude cesta pro mě. Přemýšlel jsem tedy, kudy se vydám dál, naštěstí jsem měl nabídku z Ernst & Young a mohl i napotřetí jet v létě do Ameriky.
Podle čeho jste se tak rozhodl?
Přiletěl za mnou sales manažer, vedli jsme dlouhý rozhovor a já nahlas přemýšlel, jestli zkusit pokračovat ve studiu medicíny, nebo si jet znovu vydělat prodejem. Jeho rodiče byly shodou okolností lékaři v Anglii a v té době mi zahrál právě na tu strunu, kterou jsem asi potřeboval. Štefane, ty můžeš být mnohem šťastnější a úspěšnější v jiném oboru, než jakým je medicína, řekl mi. Zároveň mi nabídl atraktivní oblast Orange County v Kalifornii. Měl jsem znovu svůj tým, takže to nebylo jen o prodeji, ale i o vedení lidí a to mě bavilo, motivovat je k lepším výsledkům.
Jak náročný pro vás byl ten samotný prodej nebo srovnávání se s tím, že vám lidé třeba denně zavírali před nosem?
Byl to ten sport, který mě v mládí naučil disciplíně, vytrvalosti, práci mimo komfortní zónu i umění pracovat s porážkou. To jsou přesně věci, které se v člověku vybudují sportem. Tehdy jsem si říkal, že to je ten nejhorší job na světě a byla to asi i pravda. I dnes, když se mi nedaří, vzpomenu si, jaké to bylo tehdy, když jsem ve čtyřiceti stupních v Kalifornii ťukal na jedny dveře za druhými a nabízel lidem něco, co nechtěli. V tom případě odmítnutí bylo potřeba si uvědomit, že neodmítají vás jako člověka, ale pouze váš produkt.
Po skončení studia na medicíně jste ale jel studovat do Ameriky, je to tak?
Přesně tak, rozhodl jsem se dodělat inženýra a v rámci navazujícího studia na VŠE jsem jel na semestr na University of North Carolina do Chapel Hill, což je Alma Mater Michaela Jordana a dalších úspěšných sportovců a byznysmenů. Zkušenosti ze tří několikaměsíčních období v Americe mi hodně pomohla zlepšit angličtinu, abych zvládl studium. Během té doby jsem se vrátil k hraní hokeje, to bylo velmi příjemné, protože univerzita měla svůj tým. Studoval jsem předměty spolu se studenty MBA programu a musím říct, že ten půlrok tam mi dal do života víc než celé magisterské studium v Česku. Jak sport, tak vzdělávání tam bylo na naprosto profesionální úrovni. Pokud se moje děti budou věnovat sportu, určitě budu chtít, aby zkusili univerzitní život v Americe.
Jak vám to propojení sportu a studia přišlo atraktivní?
Velmi! Ty podmínky pro studium a sportování zároveň jsou neskutečné. Přístup vyučujících byl úplně jinde a člověk se necítil jak fackovací panák na medicíně, ale jako týmový hráč, který je spolutvůrcem toho, co se ve škole děje. Tohle studium mě hodně bavilo a přišlo mi velice dobře využitelné pro můj další život. Bonus byl, že jsem se zase mohl vrátit do hokejové kabiny. Tím jsem si také prakticky hned našel kamarády a partu, se kterou jsem trávil čas. Ta práce v týmu se pak promítá i ve škole, protože v každém předmětu jsme měli určité týmové projekty, kde se člověk musí naučit pracovat kolektivně, a pak se třeba i s tímto týmem scházet mimo výuku. Americké prostředí právě na tu týmovou práci hodně dbá. Díky hokeji i semestru v Americe tohle umím a je to obrovská výhoda i do mé dnešní práce.
Se zapadnutím do kolektivu ve škole i v kabině jste tedy neměl žádný problém?
Ještě před odletem jsem se spojil s hokejovým týmem a hned první týden v Americe už jsme měli první tréninky. Je super, že spoluhráči se o vaše etablování v takové situaci postarají. Mě si vzal pod křídla rovnou kapitán, který mi pomohl najít lepší ubytování. To první jsem si našel přes Craigslist, chtěl jsem ušetřit, ale byla to hrůza. Spolubydlící pravděpodobně lítal v drogách, jednou se nám tam dokonce někdo vloupal, takže jsem byl rád, že jsem tam byl jen asi dva týdny. I ostatní kluci v týmu mě dobře přijali.
Pojďme se v čase přesunout k vašemu návratu do Česka a k vaší následné pracovní kariéře…
Po návratu z Ameriky mi na VŠE chybělo dopsat diplomku a dodělat poslední předmět. V té době už jsem hledal práci na plný úvazek, kde bych zužitkoval poznatky ze školy i zkušenosti z americké práce i univerzity. Byl jsem na čtyřech pohovorech a všude jsem dostal konkrétní nabídku. Vedle pracovních zkušeností z Ameriky, oceněním za bakalářskou práci, stáží v Ernst & Young a semestrem na americké univerzitě jsem měl super životopis. Nejlepší nabídku jsem dostal od IT startupu ZT, na pozici Business Developmentu. Tehdy mi nabídli stejný plat jak doktorovi po atestaci , což bylo pro takřka pětadvacetiletého kluka úplně super, na to, že jsem ještě neměl dokončené studium. Diplomku jsem tedy dopsal už souběžně s prací v této firmě. V době, kdy jsem se učil na závěrečnou zkoušku, jsem se rozhodl přihlásit na pozici do Microsoftu. Prošel jsem sedmi pohovory a úspěšně, dostal jsem nabídku. Jenže požadavkem na tu pozici bylo dokončené magisterské studium. Měl jsem tedy doslova nůž na krku, protože mi chyběly poslední státnice, konkrétně ty nejtěžší z ekonomie. Na zkoušku jsem šel 27. března a hned prvního dubna jsem měl nastupovat do Microsoftu, pokud bych ji neudělal, přišel bych o tohle pracovní místo, kam se obvykle dostane jeden člověk ze stovek uchazečů.
To musel být pořádný tlak. Jak to dopadlo?
(smích) Dobře! Naštěstí jsem s odřenýma ušima zkoušku udělal a mohl nastoupit. A v Microsoftu jsem dodnes.
To je skvělý příběh! Mluvil jste o tlaku, to je něco, s čím jste se určitě potýkal už během hraní hokeje. Co dalšího vám hokej dal do práce, kterou děláte dnes?
Kolektivní sport vytváří určité návyky, buduje disciplínu. Když si dnes vezmete do ruky takřka jakoukoliv knihu z kategorie osobnostního rozvoje, tak se v ní píše o věcech, které nám vštěpovali už v mládí právě v kabině. Dnes třeba není den, který bych nezačal studenou sprchou. Je to nekomfortní, ale vybudoval jsem si takový návyk, který mi pomáhá k nakopnutí se před pracovním dnem, je zdravý pro mé tělo i mysl a je tam i ta část té disciplíny nebo překonávání k tomu, to dělat každý den. Hokej mě rozhodně naučil pracovat v týmu. Dokázat upřednostnit kolektivní cíl před těmi osobními. Dnes mám v práci spoustu kolegů, funguju ve velkém společenství a je potřeba umět s nimi fungovat. Důležitá je i vytrvalost, přijímání dílčích porážek, akceptovat je a udržet si tah na branku. Pokud si tedy člověk vytříbí tyto vlastnosti a přidá k tomu tvrdou práci, tak to nemůže dopadnout špatně.
To je vaše motto?
V podstatě ano, je to o tom přístupu nebo postoji. Vytrvalost a tvrdá práce.
Microsoft je americká firma, vy jste zažil české i americké prostředí, odráží se ty americké hodnoty právě ve firemní kultuře?
Jasně, je to tady cítit. Je mi to sympatické, protože s tím souzním. Drží se tu i vzájemné motivování v rámci kolektivu a pozitivní pohled na svět. Jsem přesvědčený o tom, že právě kolektivní sport, respektive spojení sportu a studia vytváří ideální příležitost a předpoklad úspěšného života.
Pokud byste se tedy mohl vrátit do školských let, zvolil byste cestu na americkou univerzitu?
Ano. Vyzkoušel jsem si to sice jen na půl roku, obrovsky mě to ale obohatilo. Ti, kteří doma sportují, mají šanci využít sport jako nástroj k získání stipendia a díky tomu získat špičkové vzdělání a velice zajímavou položku do životopisu. Pokud budou ve sportu i nadále excelovat, mají skvělý předpoklad dostat se do profesionálního sportovního světa. Pokud by sport nevyšel, mají před sebou tu byznysovou stránku. V mých aktuálních třiatřiceti letech mám před sebou po pracovní stránce ještě mnoho let. Kdybych si tehdy vybral cestu hokeje, dostal se třeba do extraligy, měl bych před sebou už jen pár let, kdy bych dokázal hrát s elitou, a co bych pak bez vzdělání nebo jiných pracovních zkušeností dělal? Vzdělání vedle sportování je tedy určitá cesta k zajištění rizika.