Největší část své hokejové kariéry strávil Jan Veselý v dresu pražské Sparty. Za A-tým si vyzkoušel několik zápasů, do kádru se ale nakonec neprobojoval. Práci s disciplínou, tlakem, trémou, faktorem porážky i spoluhráči ale přetavil do byznysu a to, co se naučil v kabině, využívá dodnes. Kolektivní sport podle něj tříbí skvělé vlastnosti použitelné v osobní i pracovní sféře. Jan dnes funguje v týmu elektronického giganta Samsungu.
Jak vzpomínáte na svou hokejovou kariéru?
Hokej byl součástí mého života odmalička a svým způsobem zůstává i dodnes. Od páté třídy jsem působil na Spartě. Vrcholem bylo sedm zápasů za A-tým v sezoně 2011. Po tomto ročníku přišla letní příprava pod trenérem Jandačem, kdy jsem věřil, že se propracuju do kádru stabilně na další sezonu, jenže to se nestalo. Spoluhráč mi zlomil prst a po zranění jsem se šel rozehrát do nižší ligy do Berouna. Velkou roli v té době hrála hlava a přiznám, že jsem to nezvládl po psychické stránce.
Co se stalo?
Hrál jsem tam s klukama, kteří byli na hraně Extraligy, měli ale horší disciplínu, než jsem byl doposud v hokeji zvyklý. Zatímco po letní přípravě jsem se cítil v životní formě a v prvních zápasech za Beroun si s trochou nadsázky dělal na ledě, co jsem chtěl, za pár měsíců šla moje výkonnost strmě dolů. Necítil jsem asi tolik konkurenční prostředí a bohužel se nechal stáhnout spíš dolů. Pak následovala i hlava, začal jsem klesat na mysli a možná i kvůli tomu se do extraligy už nikdy nepropracoval.
Co se dělo dál?
Hrál jsem za Litoměřice, v Písku a radost ze hry byla stále menší. Na jednu sezonu jsem se vrátil zpět do sparťanské juniorky, jako její v té době už nejstarší hráč. Tam jsem se vrátil jako do rodiny a zase mě to na chvíli nadchlo, další cesta výš už ale nebyla. Následující štace v Prostějově mi pak otevřela oči. Hráli se mnou o mnoho starší spoluhráči, kteří neměli tak pohodlné životy jako extraligové hvězdy. Ve třiadvaceti letech jsme tam bydleli ve dvou na ubytovně, brali pod dvacet tisíc měsíčně a večeřeli párky. Takový život jsem rozhodně jako dospělý člověk žít nechtěl. Díky tátovi, který mě s hokejem vždy maximálně podporoval, jsem se ještě na chvíli dostal na Kladno, když to ale nevyšlo ani tam, s vidinou profesionální kariéry jsem skoncoval.
Jak se vám v té době podařilo uplatnit na trhu práce?
V Berouně na golfovém hřišti jsem bohatým hráčům umýval jejich auta, to byla taková první práce po hokeji, která zároveň skvěle fungovala jako motivace. V té době jsem ale chodil na vysokou školu, na FTVS na Univerzitu Karlovu.
Spoluhráčů v tehdejším juniorském týmu Sparty ale studovalo více, je to tak?
Měli jsme dost specifický ročník, spousta chytrých kluků, kteří v té době studovali a dneska to dotáhli daleko v byznysu. David Puna dostudoval medicínu, Jiří Chára je právník, Robert Sovík studoval americkou univerzitu a dneska vede organizaci, která českým sportovcům pomáhá získat stipendia na amerických vysokých školách a třeba Štefan Kutlák zase dneska pracuje pro Microsoft. Takže musím říct, že i ti z nás, kteří se nakonec do profihokeje nedostali, dokázali velké věci někde jinde.
Školu jste nakonec dostudoval?
Nakonec ne, ten poslední rok v Prostějově už to bylo logisticky náročné. Pak jsem několikrát ještě koketoval s tím, že bych se na vysokou školu vrátil, protože si pořád myslím, že ten titul před jménem v naší společnosti určitou váhu má, ale teď už jsem ve svém životě dál. Daří se mi po pracovní stránce, narodilo se mi dítě a už na studium není dostatek času.
Nelákalo vás zkusit studium v zahraničí, jako to udělal váš spoluhráč Robert Sovík?
Měli jsme dost podobný příběh s Robem, on měl osm startů za áčko, já sedm. Vlastně ho ale dost obdivuju. Byl odjakživa zaměřený na západ, občas nám do tělocvičny přitáhl šišatý balon místo kulatého a nadšeně křičel: “Pojďme zkusit americký fotbal”. Už jako středoškolák uměl perfektně anglicky a bylo zřejmé, že se asi vydá tímhle směrem. Já jsem to s tou angličtinou měl popravdě horší a chtěl jsem to tehdy po té sezoně zkusit do áčka na Spartě.
Pojďme tedy k tomu, jak pokračovala vaše kariéra po mytí aut na golfu?
Kamarád mi doporučil pracovní pozici v TnT. Já jsem samozřejmě o logistice nic nevěděl, on mi ale řekl, abych to zkusil hlavně kvůli skvělému manažerovi, od kterého bych se ledacos přiučil. Poslal jsem tedy životopis rovnou na tři pozice a nakonec to vyšlo, stal jsem se členem obchodního týmu. Tam jsem působil rok na telefonu a pět dalších let v terénu. TnT se spojilo s FedExem, bylo pro mě skvělé být součástí nadnárodní značky, kterou zná každý. Před třemi lety pak dobrý kamarád opouštěl pozici v Samsungu a doporučil mě jako náhradu. Takže teď třetím rokem pracuji pro Samsung.
Co máte na starost?
Vedu obchodní tým, vymýšlím aktivity pro operátory, aby se skrze ně prodával náš brand a telefony.
Jak se dá srovnat příprava na hokejový zápas a příprava na telefonát s potenciálním klientem?
No, v hokeji jsem býval dost trémista a před důležitými zápasy pravidelně zvracel. Jak to bylo v několika filmech, měl jsem prostě jednu helmu na hraní a druhou na zvracení (smích). Dneska když mám schůzku se zákazníkem, tak se těším, mám svoji práci rád. Ze začátku to tak ale samozřejmě nebylo. První číslo jsem vytáčel asi minutu, než jsem ho strachy naťukal do telefonu a zmáčkl zelené tlačítko. Člověk se ale naučí všechno a i s trémou už pracovat umím, několikrát za rok přednáším asi pro padesát lidí. Je zvláštní, jak se člověk postupem času mění. Nikdy by mě nenapadlo, že budu pracovat s lidmi a mluvit s před nimi, dlouho jsem se považoval za introverta, ale tenhle aspekt mé práce si dnes naopak velmi užívám.
Co z hokejové kabiny vám pomohlo do vaší profesní kariéry a využíváte to dodnes?
Určitě týmovost a autorita. Člověk, který dělal jakýkoliv kolektivní sport, si v kanceláři rychleji uvědomí, že tady není sám, ale že je součást týmu, pro který pracuje. V hokeji byla postava toho trenéra, který měl autoritu a vždycky mě nějakým způsobem vedl, usměrňoval a snažil se poskládat články do týmu tak, aby se došlo ke kolektivnímu cíli. A v práci je to stejné. Vidím, že lidem nesportovacím dnes kolikrát dělá problém přijmout názor někoho jiného nebo se dívat na věc z týmové perspektivy. Spousta individualit se nechce stát týmovým hráčem. Tak to prostě je, ale správný šéf umí pracovat i s takovými hráči tak, aby to v konečném důsledku mělo na celý tým pozitivní dopad.
Ke sportu, ale i osobnímu životu, patří téma proher. U vás to mohla být odmítnutí prvních potenciálních zákazníků. Jak vás na prohrávání v běžném životě připravily prohrané hokejové zápasy?
Já jsem bral prohru vždycky jako motivaci. Říká se, že čím víc slyšíš “ne”, tím víc chceš slyšet “ano”. Od začátku jsem si vedl tabulku, komu jsem volal a proč mi to položil a po čase jsem to zkoušel znovu a znovu. Jedna prohra mě to nikdy nedonutila zabalit a to je přesně to, co mě naučil hokej. Prohry patří ke sportu i k životu, někdy prostě přijdou, jsou součástí celé cesty. Důležité je ale snažit se dál a hlavně nepřestat.
V týmu máte určitě i nesportovní. Setkal jste se se situacemi, kdy k tomu některý z kolegů přistoupil podobným způsobem?
Nesportovci se tohle “umění prohrávat” musí učit až v praxi. Stalo se, že jsme seděli u kulatého stolu nad strategií a manažer řekl kolegovi, že se mu nelíbí jedno z nabízených řešení. On se vytočil a nabídl, že může klidně na hodinu skončit. Nechápavě jsme se na něj podívali a já jsem mu řekl, proč raději nesmaže ten slajd, nedá místo něj nějaký jiný, namísto toho, aby takto teatrálně pokládal pozici ve snové práci. Nikdo z nás nemá rád prohrávání. My jsme v juniorce v nejlepší sezoně vypadli v semifinále. Jasně, mrzelo nás to, byli jsme šíleně naštvaní, ale příští rok jsme to odhodlaně šli zkusit znovu a nenapadlo by nás skončit.
Dalším tématem, které se prolíná ze sportu do byznysu, je tlak. Říká se, že konkrétně na Spartu je vždy velký tlak, protože je nejslavnějším klubem, od kterého se čeká vítězství. Podobně je to asi i v Samsungu, je to tak?
Jasně, v některých momentech to bylo cítit už v juniorce, stejně je to i v Samsungu. Tady je na prvním místě prodej prémiových telefonů. Když se nedaří, je to ve firmě cítit. Samsung je korejská společnost, kde jsou lidé orientování hlavně na výsledek, takže když nenaplníme cíle, sejdeme se tu klidně všichni v sobotu a pracujeme na nápravě a nové strategii. Ve Spartě jsem byl v první obranné dvojici, čekaly se od nás velké výsledky, byl jsem hodně na očích. Když to teď porovnávám, tak v Samsungu tak na očích nejsem, takže ten tlak je teď o něco menší.