Americký fotbalista politologem nebo designérem vesmírných misí? I tohle je možné v zámořském univerzitním systému!

Vrcholná americká politika má mnoho představitelů, pokud se ale aktuální témata rozebírala v tuzemských televizních kanálech, jednou z jejich tváří byl Petr Boháček. Výzkumný pracovník zaměřující se na politické dění ve Spojených státech je v Česku známý hlavně díky svým komentářům a odborným názorům. Málokdo ale ví, že nechybělo mnoho a místo politologie se Petr profiloval v úplně jiném odvětví, a to v za mořem oblíbeném americkém fotbalu. Co mu sport přinesl do dnešní kariéry a proč američtí náboráři upřednostňují ve firmách sportovce? 

Snem Petra Boháčka bylo zahrát si v nejslavnější lize amerického fotbalu. Do NFL vedla cesta přes univerzitní fotbal, Petr se proto nejprve vydal na střední školu do Wisconsinu, kde okusil přesně takový život, jaký známe z amerických filmů. Původně rozehrávač Prague Lions zakotvil za mořem v obranné pozici linebackera. Po jediné sezoně se o jeho tvrdé obranné zákroky začaly zajímat i americké univerzity.

“Americký fotbal hraje v Americe snad každé dítě. Těch pár, co se dostane na univerzitu, má obrovské štěstí a musí prokázat svůj talent a hlavně píli. Najednou hrajete v týmu i s hráči, kteří jsou o tři nebo čtyři roky starší, navíc v době, kdy se z chlapců stávají muži.

Na začátku sezony začínalo okolo 120 hráčů, dvacet z nich se hned na prvním kempu vyškrtlo a ze zbylé stovky se udělal A-tým a béčko,” popsal pro Ruik Boháček systém, do kterého naskočil jako student prvního ročníku univerzity v Green Bay, fotbalovém městě kde nejslavnější ligu hraje oblíbený tým Packers.

Během prvního roku se probojoval do základní sestavy svého týmu a přestože nešlo o univerzitu z první divize, odkud si skauti vybírají nové hvězdy do NFL, svého snu se nadále držel, tedy do konce druhého ročníku.

“Na několik hráčů z této divize se každý rok na draftu usmálo štěstí, to byli ale výjimeční hráči. I když jsem vedl pár individuálních statistik, postupem času jsem zjistil, že na NFL to u mě nakonec asi nebude. Moje motivace se ale naopak ještě rozrostla. Měl jsem několik nabídek hrát přední evropské soutěže, a tak jsem makal o to víc,” vzpomíná.

Během čtyř univerzitních let si splnil svůj fotbalový sen, užíval si profesionální přístup a prostředí plné skvělých trenérů, doktorů a fyzioterapeutů. “Měl jsem v tom prostředí maximální podporu k dosažení vrcholu svých fyzických možností, a to se mi taky povedlo. Jenže po těch čtyřech letech jsem se zároveň cítil už dost dobitý a zničený, takže jsem začal cítit, že tahle cesta by měla pomalu končit. Naštěstí mě souběžně bavila i škola.

Potkal jsem během té doby navíc mnoho lidí, kteří byli skutečně špičkovými univerzitními sportovci a jen o vlásek jim unikla profesionální kariéra, přesto se úplně bez problému stali úspěšnými v oboru, který zároveň vystudovali. Neustále nám na vysoké říkali, že jestli se za ty čtyři roky naučíme jen běhat a hrát s míčem, vůbec jsme to nepochopili a byli jsme tady zbytečně,” uvádí.

Spojení studia a sportu je pro americké prostředí specifické a v takové kvalitě není pro studenty možné prakticky nikde jinde na světě. Boháček v tomto systému vidí jasné benefity. “Podle amerických statistik jsou univerzitní sportovci lepšími studenty. Lépe umí nakládat s časem a tím, že mají každý den napěchovaný sportovními aktivitami, umí ten zbývající čas efektivně využít pro vzdělání.

Sportovci jsou navíc vycvičení a mají disciplínu. Těch témat a vlastností, které mají sportovci oproti ostatním studentům, je samozřejmě mnohem víc. Ať už je to práce v týmu, zvládání tlaku, reakce na porážky nebo implementace zpětné vazby,” říká.

Sportovec, který projde takovým univerzitním programem a získá diplom, je podle Boháčka velmi pozitivně vnímaný místním pracovním prostředím. “Amerika si uvědomuje, že sportovci jsou skvělým přínosem do společnosti, už díky zmíněným vlastnostem, které pak využívají na denní bázi právě v pracovním prostředí. Recruiteři v Americe jsou si těchto benefitů vědomi a vyloženě hledají do velkých firem úspěšné univerzitní sportovce,“ popisuje.

“Nedávno jsem byl účastníkem konference pro kosmické aktivity a u jednoho stolu se potkal s byznysmenem, který v minulosti vyhrál národní univerzitní šampionát v americkém fotbale. Po pravé ruce jsem měl úspěšnou ženu, která byla pro změnu na univerzitě kapitánkou lakrosového týmu. O takové lidi má americká společnost velký zájem,” dokresluje Boháček.

Během studia univerzity v Green Bay mu nakonec učarovala politologie. Po dostudování čtyřletého programu se vrátil do Prahy a rozšířil si vzdělání v oboru na Univerzitě Karlově. Pravidelně komentoval americké politické dění pro Českou televizi a přední tuzemské magazíny.

Politika ho zajímá stále, dnes se však soustředí na ještě zajímavější prostředí, konkrétně na svou vesmírnou misi.“Dlouho mě to táhlo ke kosmické politice a technologiím. Po pár letech intenzivního vysvětlování kosmickým institucím, co že by to měly zkoumat za technologie a jaké by měly vést mise, jsem došel k závěru, že bude lepší se do toho raději vrhnout sám.

Nejsem astrofyzik ani inženýr, a jako politolog bych podle konvenčních standardů neměl designovat mise na Měsíc, umím ale pracovat s informacemi a obklopit se správnými lidmi. Sestavil jsem kolem toho nápadu tým správných lidí a teď na tom usilovně pracujeme. Mým cílem je, aby česká vlajka byla na Měsíci do roku 2030 a abychom stavěli satelity na každém kontinentu,” uzavírá.

Zdroj: USA Sport & Study